Píseň pro Nerona

Příběh začíná v Sýrii, tedy přesněji řečeno v damašském vězení, kde čekají na popravu dva zdánlivě bezvýznamní občané římské říše. Když říkám zdánlivě, myslím tím, že o ně má zájem docela dost lidí. Ale kdo vlastně jsou? No…ten první se jmenuje Galen, povoláním řecký zloděj a podvodníček třetí kategorie. Ten druhý je nám představen jako Lucius Domitius, bývalý římský císař a příležitostný skladatel, básník, zpěvák a harfenista. Spíš ho však budete znát pod jménem Nero. Tihle dva se spolu toulají už deset let po Říši a postupně ubývá míst, kde by byli vítaní a přibývá lidí, kteří mají osobní zájem na jejich likvidaci (především Lucia Domitia, kvůli jeho minulosti (on za ní udělal tlustou čáru)). Jdou po nich například dva šéfové zločineckých gangů (chtějí zlato – a že ho je v sázce fakt hodně), jeden skalní fanoušek hudby Lucia Domitia (chce se setkat se svým idolem), jeden velice naštvaný guvernér Sicílie (chce si s Luciem Domitiem vyřídit účty kvůli kamenolomu, kam byl kdysi poslán, protože neholdoval císařské muzice) a jedna podnikavá otrokyně (chce pomstu). A tak se jejich cesty scházejí a zase rozcházejí (to když Galen a Lucius Domitius utečou jednomu, aby se vzápětí dostali do spárů dalšího). Jak jsem před chvílí naznačila, je ve hře poklad. A ne ledajaký, ale rovnou Didonin (že nevíte o co jde? Přečtěte si! 😛 🙂). A Lucius Domitius je jediný člověk na světě, který ví, kde ho hledat (pokud to nezapomněl, přece jen už je to víc jak deset let – což je dlouhá doba)…

Píseň pro Nerona je historický román, autorem je britský autor Tom Holt a v roce 2004 ji u nás vydalo nakladatelství Jota. Hned úvodní situace nás nenechá na pochybách, že se bude i po zbytek knížky pořád něco dít. Prvních cca 70 stránek jsem se hodně moc nasmála, potom už to bohužel nebylo tak vtipné. Škoda. Jízda to ovšem byla od začátku do konce! 🙂 Autor používal (dle mého názoru) velice originální přirovnání. Třeba: „byla mazaná jako právník“, „je to jasný jak sršeň v tunice“ a „byl ostražitý jak vysoká v otevřené krajině“ (to mě dostalo :-D). Co mi však vadilo, bylo velké množství chybných tvarů sloves. Např. (knihu teď nemám po ruce, takže uvedené příklady jsem si vymyslela): namísto „obnos byl vyzvednut (někým)“ se dočtete „obnos byl vyzvednul“. Této konkrétní chyby tam byly mraky. Ještě jeden nešvar se tam vyskytoval: u infinitivů končících na „-out“ velice často chybělo „t“. Třeba: „šel si sednout“ x „šel si sednou“. Jasně, může se stát, že bude sem tam nějaká chybka, že jo. Ale tady jich bylo tolik, že mě to při čtení dost výrazně rušilo. Zákonitě to tedy ovlivnilo mé výsledné hodnocení…ještě společně s koncem. Poslední stránku, dvě (jak Lucius Domitius promlouvá ke Galenovi bych ještě byla ochotná skousnout, ale  těmi posledními dvěma řádky to autor zabil) jsem měla dojem, že si ze mě autor dělá blázny. A to nemám ráda. Taky mě mrzí, že mi Tom Holt nedal šanci oblíbit si byť jen jednu jedinou  postavu. Galenovi s Luciem Domitiem jsem sice fandila pokaždé, když se dostali do nějaké šlamastyky, ale… ráda jsem je neměla.

I přesto, že z recenze zní hlavně kritika, vám Píseň pro Nerona doporučuji k přečtení.

                                                                         

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s