Dojít do cíle ještě neznamená mít vyhráno

Příběh začíná v okamžiku, kdy hlavní hrdinka prochází zničeným městem svého světa. Podobných, jako je to, kde se teď nachází, prošla na své cestě za tajemným cílem už mnoho. Má jen batoh s pár základními věcmi a mapu, která jí poskytuje cíl cesty. Krátce po příchodu do města je přepadena a od toho okamžiku má jen mapu, kterou jako jedinou zvládla zachránit. Což vyjde na stejno, jako kdyby neměla nic. Navíc už z žízně pomalu zažíná ztrácet vědomí… Proto když uvidí, že se k ní blíží nějaký člověk, myslí si, že ji chce zase okrást. Na to, aby se bránila, však již nemá sílu. Dost ji tedy zaskočí, když jí neznámý namísto toho nabídne vodu. Čistou, nezávadnou vodu. Nejdřív si vyčítá, že se jeho nabídkou nechala zlákat, protože žízeň v tu chvíli byla silnější než strach, že by se mohla dostat do pasti. Ale jen do okamžiku, než se neznámý objeví se sklenicí plnou životadárné tekutiny. Zoya si všimne, že je zhruba stejně starý jako ona. A že v místnosti (bývalý sklad nějakého obchodu) jsou ještě další lidé. Tak se seznámí se Simonem a zbytkem jeho rodiny. Ona sama už několik měsíců žádnou nemá. Všichni, které kdy měla ráda a na nichž jí záleželo, zemřeli v průběhu epidemie pravých neštovic… aspoň si to myslela. I v Zoyině světě se toto onemocnění považovalo někdy od 80. let za vymýcené. Vzorky viru zůstávaly bezpečně uzamčeny pouze na dvou místech světa: v laboratořích USA a Ruska. Dokud se nějakým způsobem nedostaly do vzduchu. Průběh nemoci trval dva dny, takže nakaženým nebylo pomoci. Asi si dokážete představit, co to pro lidstvo znamenalo… A ty, co nepodlehli epidemii, zlikvidovala válka. Jedna velká, celosvětová válka. Takže… takže to, co ze světa zbylo, se stalo zatraceně nebezpečným místem. A pokud vás nedostala válka ani epidemie, mohl to být někdo z ostatních přeživších. Vyhráno jste tedy ani zdaleka neměli. Nejlepší strategií pro přežití se tedy zdá být: spoléhej se výhradně sám na sebe a hlavně nikomu nevěř. Proto se Zoya nemůže smířit s tím, že by odteď měla cestovat se Simonem a jeho malou sestrou Emily. Ostatně ta nedůvěra je tak trochu vzájemná. Dokud je nepotkala, celkem se jí dařilo si nepřipouštět, že je hrozně osamělá. Ale aby dorazili až do cíle, budou si muset začít věřit. A tak se mezi nimi postupně rodí velice křehké pouto spojenectví. Buď zesílí, nebo ho rozbije první náraz. Podaří se jim dojít do cíle? A co v něm najdou? Zdaleka ne to, co by čekali…
Knihu Adaptace napsala slovenská bloggerka a spisovatelka Miroslava Varáčková, u nás ji vydalo nakladatelství Slovart. Jak tak na DK koukám, Adaptace je její jedinou knihou, kterou si můžeme přečíst i v češtině. Ale třeba se to v budoucích časech změní. Tentokrát začnu výtkami. Není jich moc, ale pár ano. První věc, co mi vadila, bylo nešťastné zvolení velikosti a fontu číslování stránek. Jinými slovy: ta čísílka byla tak malá, že mi dělalo značný problém je přečíst. A to vidím na blízko dobře. Další věcí, která by příště mohla být lepší, je slovosled v některých větách. Tak třeba tady: „Teo zatleská. Emily vystrčí hlavu zpoza Simona a ten… tváří se jako kus ledu.“ (Str. 31) Já osobně bych se mnohem radši dočetla: Teo zatleská. Emily vystrčí hlavu zpoza Simona a ten… se tváří jako kus ledu.“ Nebo ještě jeden (tentokrát jen ilustrativní, nepodařilo se mi žádný konkrétní nalistovat), na něm to půjde lépe vidět: „Můžeme popovídat si a potom zajít do lesa.“ Často chyběly čárky v některých slovech: „To bude dobry“ namísto „To bude dobrý“. Taky se tam občas vyskytlo slovo, které mělo úplně jiný význam, než daný kontext vyžadoval. Věřím, že teď už máte alespoň přibližnou představu, co mi přibližně vadilo. Můžeme se tedy posunout dál. Adaptace je psaná v ich-formě, takže můžeme poznat blíže Zoyiny myšlenkové pochody. Jako hrdinka byla Zoya celkem fajn. Pro ostřejší výraz sice nejde daleko, ale bylo to v rozumné míře, takže mi to nějak zvlášť nevadilo. Ze začátku jsem se nemohla zbavit dojmu, že mi to trochu připomíná Čistého od Baggottové, hlavně kvůli popisu zničeného světa. Ale je asi fakt, že v tomto směru na tom budou všechny postapokalyptické knížky dost podobně, tak jsem to přestala řešit. Moc je načtené nemám, originalitu příběhu tedy posoudit nemohu. To však nic nemění na tom, že se mi příběh líbil a knížku jsem si užila. Vlastně by se to dalo nazvat postapo romance. Vztahová zápletka tam sice je, ale k mé velké radosti působí celkem realisticky. Já proti romantice v knížkách nic nemám, vůbec ne. Jenom se mi od ní nesmí přilepit prsty ke knize. 
   
What about us? Isn’t it enough? No, we’re not in paradise…  



Ačkoli se mi to běžně nestává, tady jsem skoro celou první polovinu myslela na jednu konkrétní písničku. Na Paradise od Within Temptation (a Tarji, jinak bych ji nejspíš nikdy nepoznala). Adaptace je jeden z těch případů, kdy jsem knížku původně vůbec neměla v plánu číst. A jak už to bývá, o hodně bych přišla. To by tak asi bylo vše, víc toho na srdci nemám. 🙂 Mějte se tedy hezky a knížku doporučuji všemi deseti. 🙂

Mé hodnocení: 

Za svůj první recenzní výtisk bych chtěla ještě jednou moc a moc poděkovat internetovému knihkupectví Martinus.cz, moc si toho vážím 🙂


Četli jste Adaptaci? Nebo něco jiného zajímavého? Rozhodně dejte vědět v komentářích! 🙂

1 komentář: „Dojít do cíle ještě neznamená mít vyhráno

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s